Archeologické důkazy o mozkových operacích a používaných lékařských nástrojích sahají až do 7000 př. n. l. Pomocí trepanace se lékaři pokoušeli odstranit bláznovství, šílenství a duševní abnormality a osvobodit tak člověka od posedlosti "démony" a "zlými duchy". "Modernější“ poznatky o mozku a chirurgických postupech přinesly do jisté míry práce Hippokrata, v nichž jsou též zachyceny znalosti o klinických projevech poranění hlavy, záchvatech, křečích, či depresích a jejich léčbě. První „vědecké“ neurochirurgické postupy, tzv. lobotomie, začaly být zaváděny kolem roku 1935. Cílem těchto zákroků bylo poskytnout úlevu od příznaků, jako je těžká deprese, psychóza a násilné chování, přičemž tyto zákroky sice zbavily pacienta základního problému, ale vedly k těžkým neuropsychologickým deficitům. I když antická “neurochirurgie” usilovala o to vyléčit celého člověka včetně jeho duše, většina těchto snah pro dotyčného znamenala jistou smrt. Naproti tomu moderní neurochirurgie chtěla pacienta vyléčit, avšak mnohdy bez ohledu na negativní důsledky svých intervencí.