Ve starověkých Aténách existovala instituce homosexuální pedagogiky, jejímž cílem byla výchova a zasvěcení chlapce, ze kterého se měl stát muž. Řekové pro ni používali termín „pederastie”, tedy „láska k chlapcům“. Součástí tohoto institucionalizovaného svazku bylo jednání, které by v dnešní euroamerické společnosti bylo považováno za zneužívání pubertálních chlapců. Můžeme i tak najít podobný vztah mezi dospělým a nezletilcem v moderní kultuře? Výzkumy Thea Sandforta, které prováděl v 80. letech v Nizozemsku, ukazují, že tyto vztahy nemusejí být vždy o zneužívání a násilí, ale mohou být obohacující pro obě strany. Na to kritici odpovídají: pokud je vztah mezi dospělým a pubertálním dítětem definován skrze erotickou lásku, jde vždy o zneužití, neboť dítě není schopno plně posoudit, jaké důsledky budou mít takové aktivity na jeho pozdější vývoj. Zároveň nelze opominout hypotézu, že pubertální chlapci sexuálně experimentují dobrovolně a v určitých případech dokonce využívají (až zneužívají) pedofilní touhy některých dospělých. Tuto tezi analyzuje David L. Rieger ve studii z roku 2011. Argumentuje zde, že na jednu stranu může být ohrožen jejich psychosexuální vývoj, na druhou stranu vnímat je v tomto kontextu výhradně jako oběti dospělých mužů může být redukcionistické.