Jednotlivci, nebo národy pro Evropu?

Jun 27, 2016

Sprecher:innen

Über

Lidé spolu hovoří, avšak nikoli národy, které nesdílejí stejný jazyk. Do značné míry platí, že národ se stává národem tak, že si vytváří své vlastní jazykově specifické obrazy světa a cizeluje své pojetí vlastní identity. To je humboldtovské pojetí národa, jenž prostřednictvím jazyka míří výš a dál, proniká do větších a větších hloubek ve své vědomé konceptualizaci světa a všeho, co je v něm, vztahů, které navzájem propojují všechny koncepty tohoto jazykového obrazu do složitého a pestrého obrazce. V poslední době jsme v Evropě svědky postupné konvergence v používání angličtiny. Máme to považovat za hrozbu? Je němčina a francouzština vytlačována? A jaký status má pak čeština nebo portugalština? Dokážeme dnes zachovat „jazykově pestrou Evropu“? Pokud chceme porozumět tomu, co je uchováno v jazyce a v tom, co Humboldt nazývá „smyslem jazyka“, pak si musíme definovat, co myslíme pojmem kultura a co pro nás znamená „národ“. Také musíme zjistit, jaké lingvistické prostředky potřebujeme k tomu, abychom zachovali a podporovali kulturu, a to jak kulturu národů, tak i kulturu jednotlivce (Selbstbildung). To však není snadný úkol. Ne že bychom snad dnes trpěli nedostatkem přístupů k jazyku a kultuře. Tradiční literární a filologické přístupy jsou od počátku doprovázeny nespočtem živých lingvistických škol, jež mají různé metodologie i cíle. V lingvistice indoevropských vzdělanců (Bopp) však nebylo kultuře věnováno příliš prostoru a nestála v centru pozornosti ani u de Saussura, navzdory jedné kapitole o jazyce v antropologii v jeho Kurzu obecné lingvistiky. Ruští formalisté a Pražská škola se kulturou sice zabývali, ale strukturalismus, ochuzený o slovanskou poetiku a exportovaný na Západ ještě předtím, než si vydobyl svou pozici ve světě, mnohdy vedl k uplatňování sterilního formalistického přístupu k jazyku. Zkoumala se struktura a obsah byl marginalizován, a spolu s ním i jednotlivci. Když se otevřela cesta k post-strukturalismu, jazykový relativismus měl tendenci převážit. Chomského lingvistická škola slibovala prozkoumat mentální dimenzi jazyka, vztah myšlení a jazyka. Brzy však transcendentální pojetí formy začalo odsouvat skutečné myslící a cítící bytosti na okraj paradigmatu. Výsledky se ukázaly být zcela odlišné od myšlenek velkého filozofa jazyka Wilhelma von Humboldta (1767–1835), který tvrdil, že veškeré myšlení je „myšlením v jazyce“ (Sprachdenken, denken durch Sprache). Zprvu se zdálo, že nedávné kognitivní přístupy (Lakoff a Johnson, Turner a Fauconnier) otevřou studium jazyka kultuře, ale tento předpoklad neměl dlouhého trvání a kognitivní lingvistika se brzy začala soustředit spíše na výzkum „mozku“ a „univerzálních“ lidských kognitivních schopností. V protikladu k tomuto hlavnímu proudu ne-kulturní ligvistiky – který Jürgen Trabant satiricky nazývá „jazykovědou bez jazyka“ – se objevilo široké spektrum minoritních směrů, které se jaly prozkoumávat vzrušující nový terén a odhalovat, jak prostřednictvím slov budujeme světy: hypotéza Sapira a Whorfa, sociolingvistika Dell Hymese, neowhorfiáni, Levinsonova psycholingvistika, přirozený sémantický metajazyk Anny Wierzbické a lublinská etnolingvistická škola. Tyto školy, přístupy a projekty nám připomínají, že jazyk je to, co nás činí lidmi. Odmítají model „subjekt-objekt“, který redukuje jazyk na pouhý nástroj vyjadřování. Odhalují nedostatečnost a neadekvátnost běžných metafor, na které narážíme v běžném životě, ale třeba i v diskurzu univerzitního prostředí: jazyk jako „odraz“ společenského života, jazyk jako „prostředek“ k vyjádření „významu“, jazyk jako „nástroj“. Jak bychom tedy v dnešní Evropě měli k jazyku přistupovat? Ve svém příspěvku se zaměřím na koncept „národa“, „jednotlivce“ a „Evropy“, abych nastínil, jak jsou tyto koncepty v různých jazycích různě provázány a strukturovány. Každá kultura si vytváří vlastní koncept jednotlivce a jeho místa v Evropě i v členském státě EU. Při pohledu na nedávný diskurz o Evropě a jejích národech v angličtině a dalších jazycích bychom měli být schopni odhalit, jak jazykové kultury přestavují své světy v reakci na vývoj Evropy.

Organisator

Kategorien

Über Čeština v komunikaci neslyšících

Čeština v komunikaci neslyšících (ČNES) je tříletý (bakalářský) a dvouletý (navazující magisterský) studijní obor, jehož cílem je připravit postojově orientované, profesně vybavené specialisty s dokonalou znalostí českého znakového jazyka, kteří budou – v opoře o širší kontext poznatků o kultuře českých neslyšících a o specifičnosti jejich komunikace – působit v hraničních profesích mezi slyšící většinou a neslyšící menšinou a budou tak přispívat k rozvíjení interkulturní komunikace, k budování a utvrzování interkulturního porozumění.

Präsentation speichern

Soll diese Präsentation für 1000 Jahre gespeichert werden?

Wie speichern wir Präsentationen?

Ewigspeicher-Fortschrittswert: 0 = 0.0%

Freigeben

Empfohlene Videos

Präsentationen, deren Thema, Kategorie oder Sprecher:in ähnlich sind

Interessiert an Vorträgen wie diesem? Čeština v komunikaci neslyšících folgen