Jednotlivci, nebo národy pro Evropu?

27. červen 2016

Řečníci

O prezentaci

Lidé spolu hovoří, avšak nikoli národy, které nesdílejí stejný jazyk. Do značné míry platí, že národ se stává národem tak, že si vytváří své vlastní jazykově specifické obrazy světa a cizeluje své pojetí vlastní identity. To je humboldtovské pojetí národa, jenž prostřednictvím jazyka míří výš a dál, proniká do větších a větších hloubek ve své vědomé konceptualizaci světa a všeho, co je v něm, vztahů, které navzájem propojují všechny koncepty tohoto jazykového obrazu do složitého a pestrého obrazce. V poslední době jsme v Evropě svědky postupné konvergence v používání angličtiny. Máme to považovat za hrozbu? Je němčina a francouzština vytlačována? A jaký status má pak čeština nebo portugalština? Dokážeme dnes zachovat „jazykově pestrou Evropu“? Pokud chceme porozumět tomu, co je uchováno v jazyce a v tom, co Humboldt nazývá „smyslem jazyka“, pak si musíme definovat, co myslíme pojmem kultura a co pro nás znamená „národ“. Také musíme zjistit, jaké lingvistické prostředky potřebujeme k tomu, abychom zachovali a podporovali kulturu, a to jak kulturu národů, tak i kulturu jednotlivce (Selbstbildung). To však není snadný úkol. Ne že bychom snad dnes trpěli nedostatkem přístupů k jazyku a kultuře. Tradiční literární a filologické přístupy jsou od počátku doprovázeny nespočtem živých lingvistických škol, jež mají různé metodologie i cíle. V lingvistice indoevropských vzdělanců (Bopp) však nebylo kultuře věnováno příliš prostoru a nestála v centru pozornosti ani u de Saussura, navzdory jedné kapitole o jazyce v antropologii v jeho Kurzu obecné lingvistiky. Ruští formalisté a Pražská škola se kulturou sice zabývali, ale strukturalismus, ochuzený o slovanskou poetiku a exportovaný na Západ ještě předtím, než si vydobyl svou pozici ve světě, mnohdy vedl k uplatňování sterilního formalistického přístupu k jazyku. Zkoumala se struktura a obsah byl marginalizován, a spolu s ním i jednotlivci. Když se otevřela cesta k post-strukturalismu, jazykový relativismus měl tendenci převážit. Chomského lingvistická škola slibovala prozkoumat mentální dimenzi jazyka, vztah myšlení a jazyka. Brzy však transcendentální pojetí formy začalo odsouvat skutečné myslící a cítící bytosti na okraj paradigmatu. Výsledky se ukázaly být zcela odlišné od myšlenek velkého filozofa jazyka Wilhelma von Humboldta (1767–1835), který tvrdil, že veškeré myšlení je „myšlením v jazyce“ (Sprachdenken, denken durch Sprache). Zprvu se zdálo, že nedávné kognitivní přístupy (Lakoff a Johnson, Turner a Fauconnier) otevřou studium jazyka kultuře, ale tento předpoklad neměl dlouhého trvání a kognitivní lingvistika se brzy začala soustředit spíše na výzkum „mozku“ a „univerzálních“ lidských kognitivních schopností. V protikladu k tomuto hlavnímu proudu ne-kulturní ligvistiky – který Jürgen Trabant satiricky nazývá „jazykovědou bez jazyka“ – se objevilo široké spektrum minoritních směrů, které se jaly prozkoumávat vzrušující nový terén a odhalovat, jak prostřednictvím slov budujeme světy: hypotéza Sapira a Whorfa, sociolingvistika Dell Hymese, neowhorfiáni, Levinsonova psycholingvistika, přirozený sémantický metajazyk Anny Wierzbické a lublinská etnolingvistická škola. Tyto školy, přístupy a projekty nám připomínají, že jazyk je to, co nás činí lidmi. Odmítají model „subjekt-objekt“, který redukuje jazyk na pouhý nástroj vyjadřování. Odhalují nedostatečnost a neadekvátnost běžných metafor, na které narážíme v běžném životě, ale třeba i v diskurzu univerzitního prostředí: jazyk jako „odraz“ společenského života, jazyk jako „prostředek“ k vyjádření „významu“, jazyk jako „nástroj“. Jak bychom tedy v dnešní Evropě měli k jazyku přistupovat? Ve svém příspěvku se zaměřím na koncept „národa“, „jednotlivce“ a „Evropy“, abych nastínil, jak jsou tyto koncepty v různých jazycích různě provázány a strukturovány. Každá kultura si vytváří vlastní koncept jednotlivce a jeho místa v Evropě i v členském státě EU. Při pohledu na nedávný diskurz o Evropě a jejích národech v angličtině a dalších jazycích bychom měli být schopni odhalit, jak jazykové kultury přestavují své světy v reakci na vývoj Evropy.

Organizátor

Kategorie

O organizátorovi (Čeština v komunikaci neslyšících)

Čeština v komunikaci neslyšících (ČNES) je tříletý (bakalářský) a dvouletý (navazující magisterský) studijní obor, jehož cílem je připravit postojově orientované, profesně vybavené specialisty s dokonalou znalostí českého znakového jazyka, kteří budou – v opoře o širší kontext poznatků o kultuře českých neslyšících a o specifičnosti jejich komunikace – působit v hraničních profesích mezi slyšící většinou a neslyšící menšinou a budou tak přispívat k rozvíjení interkulturní komunikace, k budování a utvrzování interkulturního porozumění.

Uložení prezentace

Měla by být tato prezentace uložena po dobu 1000 let?

Jak ukládáme prezentace

Pro uložení prezentace do věčného trezoru hlasovalo 0 diváků, což je 0.0 %

Sdílení

Doporučená videa

Prezentace na podobné téma, kategorii nebo přednášejícího

Zajímají Vás podobná videa? Sledujte Čeština v komunikaci neslyšících