Abstrakt: Partnerství je nejdůležitější variantou intimního vztahu, která se dostává do popředí především v mladé dospělosti. Právě v tomto období je totiž jedinec dostatečně kompetentní pro to, aby mohl poskytovat a přijímat lásku a něhu, a současně se u něj rozvíjejí rodičovské vlastnosti a city. Je tedy zřejmé, že partnerské vztahy, jejichž signifikantním aspektem je sexualita, saturují řadu základních psychosociálních potřeb a mají tedy úzkou vazbu na kvalitu života člověka. Ve vztahu k osobám s tělesným postižením byla tato problematika v českém prostředí dlouhá léta opomíjena. Přisuzovat to lze faktu, že se buď nepředpokládá, že by tito lidé mohli mít v oblasti partnerských vztahů jakékoliv potíže, případně převládá názor, že jsou kvůli somatickým deficitům zcela asexuální. Ačkoliv může být sexualita u osob s postižením v mnoha ohledech modifikována, faktem zůstává, že je hodnotnou součástí jejich života a neměla by být potlačována. Náš příspěvek proto bude sondou do této aktuální tematiky, přičemž pozornost bude věnována jak charakteristice mladých dospělých s tělesným postižením z psychosociální perspektivy, tak i nejrůznějším aspektům jejich partnerského života s akcentem na současné trendy (sexuální asistenci, sexuální pomůcky, instituci manželství). Opomenut ovšem nebude ani aspekt praktický, neboť budou představeny výsledky vlastního kvalitativního šetření, jehož záměrem bylo prostřednictvím polostrukturovaných interview zjistit, jak vzorek šesti mladých dospělých s mozkovou obrnou či spinální svalovou atrofií vnímá své partnerské vztahy, včetně budoucnosti v podobě manželství a rodičovství.