Jemný prach je zde třeba chápat jako politickou metaforu: nemůžeme jej nevdechovat, je (škodlivější) a globálně přítomnou součástí vzduchu, který nás obklopuje. Jeho dopad je všude. Stejné je to se společenskými atmosférami, v kterých žijeme a (spisovatelé píší), škodliviny a živiny jsou v nich nerozlučně propojeny. Vzduch nelze na hranici zadržet, stejně jako globalizaci a s ní spojenou, všeho se dotýkající ekonomizaci. Prvky bezohlednosti, s nimiž jsou umělci konfrontováni, se začínají vzájemně – při všech historických rozdílech v nedávné minulosti – podobat. (Pojmy: kvóta, komodifikace, branding/značka). Wilhelm Genazino to formuloval takto: Každý, kdo žije, sdílí zděšení své doby. Otázkou, která by nás při debatě měla zejména zajímat, by tedy následně byla ta na reakce v obou zemích: Je toto zděšení vnímáno? Tematizováno? Popíráno? Jakým způsobem? Feinstaub soll als politische Metapher verstanden werden: Wir können nicht umhin, ihn einzuatmen, er ist (schädlicher) und global auftretender Bestandteil der Luft, die uns umgibt. Und findet überall seinen Niederschlag. Ebenso verhält es sich mit den gesellschaftlichen Atmosphären, in denen wir leben (und die Schriftsteller schreiben), Schadstoffe und Nahrhaftes sind in ihnen untrennbar verquickt. Die Luft macht nicht an Grenzen halt, sowenig wie die Globalisierung und die damit einhergehende, alles erfassende Ökonomisierung. Die Zumutungen für Kunstschaffende beginnen sich – bei allen historischen Unterschieden in der jüngeren Vergangenheit – zu ähneln. (Stichwort: Quote, Warenförmigkeit, Branding) Der Schriftsteller Wilhelm Genazino formulierte es so: Jeder, der lebt, wird zum Teilhaber des Entsetzens seiner Zeit. Die Frage, die uns bei diesem Podium beschäftigen sollte, wäre folglich die nach der jeweiligen Reaktion darauf in den beiden Ländern: Wird dieses Entsetzen anerkannt? Thematisiert? Bestritten? Auf welche Weisen?