Kognitivní lingvistika se vedle mluvených jazyků věnuje i jazykům znakovým, zvl. v souvislosti s kategorizací (např. Klima – Bellugi, 1979) nebo s fenoménem ikonicity a zdvojeného (ikonicko-metaforického) mapování (např. Taub, 2001, Wilcox P., 2004, Wilcox, S., 2007). Dosud se však, pokud víme, ve studiu přirozených znakových jazyků ne dost zohledňují přístupy kognitivně-kulturní, resp. etnolingvistické, tj. přístupy kladoucí důraz na propojení jazyka a mysli s kulturou (např. Bartmiński, 2009, v jiném kontextu také Sharifian, 2011). I v této oblasti ovšem představují znakové jazyky (jazyky bez psané podoby, existující ve vizuálně motorickém způsobu a charakterizované existencí v prostoru, simultánní organizací a tendencí k ikonické reprezentaci) výzvu: ke studiu obecných konceptualizačních mechanismů i ke studiu kulturně podmíněného obrazu světa. Konkrétní metody studia jazykového obrazu světa (a stereotypů – které jsou jeho součástí), tak jak je uvedl v život Jerzy Bartmiński a lublinská škola kognitivní etnolingvistiky, je však třeba pro studium znakových jazyků jistým způsobem modifikovat, neboť se v nich principy jazykového obrazu světa odhalují v odlišné perspektivě než v jazycích mluvených (o jejichž psanou podobu může být kognitivně kulturní přístup opřen). Jde však v podstatě (jde?) o tytéž obecné principy, ať už je to antropocentrismus, tělesné ukotvení významu, jeho imaginativní a příběhový charakter, specifické ztvárnění hodnot prostřednictvím opozice vlastní – cizí, a ovšem sama stereotypovost a stereotyp. Na příkladech vybraných českých pojmů se pokusíme ukázat specifiku takto orientovaných úvah o znakovém jazyku, zvl.: jaké výchozí údaje máme k dispozici, zkoumáme-li stereotyp v jazyku s mluvenou a psanou podobou (v češtině), a co z těchto údajů plyne – a jak je to naproti tomu s výzkumem ukotvení odpovídajících pojmů v českém znakovém jazyce a v kultuře českých Neslyšících. Spíše ovšem než definitivní odpovědi klade příspěvek sérii otázek. Ty se netýkají jen možností zkoumání jazykového obrazu světa (českých) Neslyšících, či shod a rozdílů tohoto obrazu s obrazem fixovaným v češtině, ale i obecnějších otázek mířících k podstatě jazyka a jeho kognitivně-kulturních aspektů. V tomto smyslu je příspěvek svým způsobem úvodem k bloku prezentací připravených (s akcentem na „prostor, příběh, prožitek“) učiteli a studenty Ústavu jazyků a komunikace Neslyšících FF UK v Praze a ilustrujících různé polohy kognitivně-kulturního zkoumání českého znakového jazyka.