Urbanizace je – hned po globální změně klimatu – jedním z hlavních celosvětových trendů, které vidíme v současném světě. Po roce 2010 městské obyvatelstvo v globálním měřítku dokonce už převažuje nad mimo-městským. Do měst se však nestěhují jen lidé. Nejnápadnějšími a relativně nejlépe prozkoumanými organismy měst jsou ptáci. Ve městech některé druhy dosahují i mnohonásobně vyšší hnízdní hustoty než mimo města – u vrabce domácího asi 100-krát. Tyto změny jsou dynamické, např. v Olomouci pozorujeme nárůst počtu holubů hřivnáčů, drozdů kvíčal či lejsků šedých. Městské prostředí pro tyto přistěhovalce poskytuje podmínky, které se podstatně liší od okolní krajiny: průměrná teplota ve větších městech je i o několik stupňů Celsia vyšší než v okolí (efekt městského tepelného ostrova) a navíc jsou zde asi o třetinu vyšší srážky. To vede k delší vegetační sezoně, mírnějším podmínkám v zimě a to i v důsledku přikrmování člověkem. Některé druhy ptáků z toho umí těžit, zvláště ty, které dokáží přítomnost člověka tolerovat (např. drozdovití), jiným tyto výhody nejsou dostupné právě proto, že tyto druhy mají silnější antipredační chování a jsou proto i plašší před člověkem (např. lejsci kromě lejska šedého). Městští ptáci prodělávají řadu proměn své hnízdní biologie, což je dáno jejich vyšší hnízdní úspěšností. Nicméně ekologické vztahy ve městech jsou komplikované – právě vyšší hnízdní úspěšnost je v nápadném kontrastu se zvýšeným výskytem predátorů ptačích hnízd ve městech, tzv. predátorský paradox. Nicméně nejzajímavější je asi následující paradox: o městských ptácích, tedy o těch, které máme přímo pod nosem, víme zatím velice málo. Většina studií ptáků totiž probíhala až do nedávné minulosti mimo města, nejčastěji v hospodářských lesích, polních kulturách nebo v rákosinách. Města byla donedávna přehlížena: vždyť 90 % článků městských ptácích, které v historii vyšly (přes 1000 prací), bylo zveřejněno až v posledním desetiletí!